Kazatel.blog

Pozorně se zastavme ještě na začátku příběhu. (Rút 1. kapitola). Do jaké doby a reality nás vyprávění přivádí? Je hladomor.   Paradoxně Dům chleba, Betlém, jeho obyvatel s rodinou opouští a jde do ciziny, protože v Domě chleba není chléb. Zkušenost s podobnou migrací mělo mnoho našich krajanů v minulosti a mají ji i dnes, kdy mnozí odcházejí do ciziny za chlebem a vidinou lepšího života. Každý z nás zná někoho takového. Možná je to někdo z rodiny. Možná sestra, bratr, dítě, vnouče.

Realita z knihy Rút nám není nijak vzdálená a nepotřebujeme si složitě představovat ani hladomor. I když ten je stále realitou na mnoha místech světa. Elímelechova rodina odchází, protože jejich domov už pro ně není jistotou. Už při hladomoru jaksi nefunguje věrnost jejich náboženskému vyznání, odcházejí do Moábu. Pro tehdejšího čtenáře to nebyla jen geografická informace. Není to neutrální zahraničí, jako například když se dnes odchází pracovat a žít do Německa, Švýcarska, Norska, Británie. Byla to země s temnou pověstí. Národ, od kterého si měli Izraelci, jako Boží vyvolený národ, držet odstup. Ale když jde o holý život, člověk dělá kompromisy.

Dolehla na mě ruka Hospodinova

V průběhu pár veršů zasáhne život Noemi (což v překladu znamená rozkošná, radostná nebo utěšená) těžká osobní bolest. Nevíme, proč zemřel její manžel a pak ani její synové.   Pisatel tohoto příběhu mlčí. Vidíme jen tři vdovy, o které se teď nemá kdo postarat. Jakoby cosi selhalo. Kde je teď požehnání a Boží pomoc? Muži jsou mrtví a Noemi stojí před rozhodnutím, jak přežít.   Ozývá se její nářek: „Dolehla na mě ruka Hospodinova.“ Logický úsudek zbožné ženy. Pán mi to naložil, co já s tím teď. Na konci kapitoly dokonce chce, aby jí říkali Mara, což znamená trpká. Protože svůj úděl vidí jako trpký úděl. Tak vypadá její život.   Trestá ji Bůh? Nevyslovená otázka, nevyslovená odpověď. Umíme si představit své emoce v její situaci? Možná slovo trpký, trpká, by bylo ještě slabé.

Pokus o přerušení pout

Noemi se rozhodne vrátit domů. Slyšela, že už se tam opět dá žít. Na cestu se vydává s oběma snachami, ale rychle si uvědomí, že jim bude jen přítěží. Svírá ji samota a nevidí, že by mohla ve vzájemném vztahu ještě něco nabídnout. Rodina a potomstvo se tehdy spojovaly s Božím požehnáním, ale Noemi jim nedokáže dát další syny. Nic z toho už nevidí ani nadějně, natož reálně. A tak je posílá pryč.   Dvakrát čteme o jejím pláči. Obě snachy mají Noemi rády. Nejsou to falešné slzy placených plaček.   „Vraťte se každá do domu své matky,“ říká. Jakoby chtěla rozvázat vztah, protože Hospodin jí naložil trpký úděl. Zmiňuje to opakovaně, možná jako výmluvu k přerušení vztahu z vlastní trpkosti. Nechce se na ně dívat, má strach, že jim ublíží.

Je v tom jen to? Není tam i snaha ochránit Rút a Orpu? Když Noemi říká: „Hospodin mi připravil trpký úděl,“ dá se to chápat jako snaha o ochranu před jejím vlastním Bohem. Možná je její logika taková: „Bůh jde po mně. Pokud zůstanete se mnou, zničí to i vás. Utíkejte ke svým bohům a rodinám, tam budete v bezpečí.“ Zní to strašně, ale v konečném důsledku to tam můžeme vyčíst.   Vždyť Noemi je skutečně v těžké životní situaci. V situaci, kde se možná pohanští bohové zdají bezpečnější než Hospodin, který dopustil její stav. Když se Orpa rozloučí a odchází, Rút zůstává.

Teologie fyzické přítomnosti

Rozhodne se to risknout. Řekne: „Tvůj Bůh bude mým Bohem.“ Ano, ten, o kterém právě říkáš, že ti naložil těžký úděl. On ho naložil přece i mně. I Rút.   Ale Rút to chce risknout, chce zůstat u své tchyně a nést s ní její bolest. Dokonce vyznává, že je od Boha ochotná přijmout cokoliv, jen ať zachová věrnost své milované.

Nehněvejme se však na Orpu. Není to žádná falešnice, také Noemi milovala, ale rozhodla se poslechnout její přání. Odejít, možná se chránit. Neporovnávejme, která se rozhodla lépe. Takto to hodnotit nemůžeme. Příběh nám později ukazuje, jaké ovoce přinesla odvaha samotné Rút. Teď dělá Rút víc, než musí.   Dělá to, co později evangelium naznačuje jako cestu křesťana. Miluje a zůstává. Není morálním vítězem nad Orpou, avšak její příběh přináší lekci o milosti tomu, kdo zůstává věrný, i když nemusí, i když to po něm nikdo nechce.

Ve chvíli, kdy slova ztrácejí význam a utěšování by bylo přeslechnuto, je odpovědí tělo. Rút zůstává. Žádnou jinou teologickou obhajobu kniha Rút nepřináší. Neslyšíme tu zbožné řeči: „Bůh má jistě plány, to chce čas, čas vyléčí smutek.“ Slova mají své limity. Skutečná přítomnost umí unést prázdnotu druhého člověka bez potřeby okamžitě mu jeho krizi vyléčit.   Odpovědí na utrpení není teologie, ale paradoxně tělo, fyzická přítomnost. Kam půjdeš, půjdu i já. V prostoru a čase, kde víra prochází krizí a kde jaksi na chvíli není vůbec vidět naděje, se věrnost prokazuje obyčejným kráčením vedle zlomené ženy na prašné cestě domů.

Prázdné ruce a nehorázná milost

A tak se tyto dvě ženy vrací do Betléma. Noemi hned při vstupu vykřičí svou bolest do světa: „Nenazývejte mě Noemi. Nazývejte mě Mara. Trpká. Odcházela jsem plná, s plnou náručí, ale Hospodin mě přivádí zpět prázdnou.“   A vedle ní stojí Rút. Rút, která se pro ni vzdala všeho. A Noemi řekne: „Nemám nic. Jsem prázdná.“ Teď nevidí, jak Rút při ní stojí. Jak se ji snaží držet. Bolest ji úplně oslepuje.

A je tu ještě jedna věc. Noemi si do pravověrného Judska, do Betléma, vede Moábku. Kniha Rút dostává svou podobu v době, kdy náboženští vůdcové v Izraeli ve jménu čistoty víry nařizovali vyhánět cizí ženy, včetně Moábek, pryč z rodin. Systém kázal stavět zdi. A do tohoto přísného prostředí zní po mnoha letech tento příběh.   A říká cosi nehorázného: Bůh nebuduje svou záchranu na našich pravidlech, ale jedná ve skrytosti i skrze nepravděpodobné lidi. I ty, které nechcete, kterých se bojíte, které vyháníte.

Začátek sklizně

Tu je konec první kapitoly. Žádný zázrak. Nebe se neotevřelo. Poslední věta však přináší naději: Přišly do Betléma na začátku sklizně ječmene.

Odešly pro hladomor. Vrátila se Noemi sama. Ale tu je informace: Přišly na začátku sklizně ječmene. Pro hospodáře je to období naděje. Období odměny za těžkou práci, ale i toho, že na další období bude co jíst. Na další období bude chléb. Zatímco Noemina víra prožívá opuštěnost, trpkost, země už pod jejíma nohama začíná rodit chléb.   Věřím, že zkušenost z knihy Rút se protíná i s naší realitou. A proto na závěr chci pojmenovat tři body:

1. Právo odejít jako Orpa: Když jsme vyčerpáni a svět se hroutí, je naprosto v pořádku ochránit se. Víra nás netlačí do zničujícího sebeobětování.
2. Zázrak věrnosti a přítomnosti Rút: I když nemusela a nikdo to od ní nechtěl, zůstala. A přineslo jí to, jak se dozvíme v dalších kapitolách, radost, budoucnost, život.
3. Život přináší napětí i období sklizně: Text nepřináší slova útěchy, ani že čas zahojí všechny rány. Ukazuje však, že vedle naší bolesti Bůh stále tiše jedná skrze přítomnost druhého člověka, skrze věrnost, možná banální povinnosti.

Tyto obyčejné věci bolest okamžitě nevyřeší, ale jsou to kotvy, které nás drží nad vodou a v životě vedou. Uvidíme, co se pak udá v dalších kapitolách.   Zázrak závěru první kapitoly není v tom, že Noemi přestala trpět, ale v tom, že díky Rút a začínající sklizni dokázala udělat další krok. Naděje je s námi dříve, než jsme schopni ji vnitřně vnímat.

Obrázok: Kelly Latimore Icons