Kazatel.blog

Jak mluvit o lásce z místa rozporu? Láska někdy vypadá i tak, že nás její hledání nebo prožívání děsí. Dotýkáme se při tom slovu hluboké a jedinečné lidskosti a zároveň něčeho univerzálního, ale současně individuálně jedinečného, hřejivého i bolestivého.

K čemu nám je láska, když se zdá, že neslouží k tomu, abychom měli jen klidný, bezbolestný a harmonický život? Sám v sobě vidím obrovskou tendenci zaměňovat si ji za komfort a bezpečí. Ale čím dál víc na vlastní kůži zjišťuji, že skutečná láska má potenciál fungovat spíše jako skalpel. Odřezává to, co je mrtvé, falešné a neautentické (Žid 4,12). Proto mě někdy tak děsí – hluboko uvnitř totiž tuším, že pokud jí to dovolím a vstoupím do ní opravdu pravdivě, přinese obnaženou ránu, vyžádá si změnu a už mě nenechá v tom pohodlném klidu.

Jestliže je Bůh láska (1J 4,16), ozývají se zde verše o tom, že evangelium a láska přišly přinést i rozkol do těch nejbližších vztahů, kde existují různá očekávání a hierarchie (Mt 10,34–36). Láska to dokáže proměnit i způsobem, který se někomu nelíbí. Ty nejtěžší životní rozpory pro mě už nejsou jen o nějakém nepřátelství, ale o střetu dvou odlišných lásek. Například ve chvíli, kdy se láska k pravdě a vlastní autenticitě střetne s touhou udržet alespoň umělý vztahový klid. Zjišťuji, že milovat druhého někdy zkrátka neznamená uchránit ho před bolestí, ale postavit ho – i sebe – před pravdu (Ef 4,15).

Tady pro mě teologie kříže přestává být teorií a stává se realitou. Chtěl jsem věřit, že když budu žít a milovat dobře a správně, odměnou bude stabilita a harmonie. Teologie kříže ve své holé podstatě ale ukazuje pravý opak: to posvátné a skutečné se nezjevuje tehdy, když jsme silní, když to máme vyřešené a pod kontrolou. Zjevuje se v naší zranitelnosti, v selhání, ve slabé chvíli a v paradoxu (2K 12,9). Ve chvíli, kdy se naše vlastní iluze o ideálním a bezpečném životě definitivně rozbijí. Bůh se nezjevuje v úspěšném útěku před bolestí, ale je přítomný přímo uprostřed ní – přesně na těch místech, která bychom nejraději před světem skryli (Iz 53,3).

Znovu se tedy ptám: jak mluvit o lásce z místa rozporu? Neříkám to jako někdo, kdo na to přišel. Říkám to spíše jako svědek ohně. Sám jsem v tom ohni, pálí to a nedokážu to dát do jedné bezbolestné rovnice, ale vím, že je to skutečné. Nechci nabízet jednoduchou útěchu. Chci spíš sobě i druhým nabídnout dovolení nemít v lásce jasno (1K 13,12). Přiznat si, že pokud nás láska občas staví před neřešitelné konflikty a odhaluje naši nejhlubší slabost, neznamená to nutně, že jsme selhali. Možná to znamená jen to, že jsme se právě dotkli samotné podstaty naší lidskosti.