Kazatel.blog

Pavel v Aténách nestojí mezi lidmi bez náboženství. Kolem něj jsou lidé, kteří mají své bohy, spoustu představ o tom, co člověka přesahuje. A přitom platí: zájem o duchovno ještě neznamená, že člověk věcem rozumí – ani že zná Boha. Otevřenost k novým myšlenkám sama o sobě ještě není víra.

Naše doba je jiná než ta, o které jsme slyšeli u proroka Jonáše, kde na výzvu k pokání reagovalo celé město. Jiná než ta ze Skutků, kde se lidé zajímali o všechno nové, rádi o tom mluvili, diskutovali, poznávali a přijímali nové náboženství. Pro mnoho lidí dnes slovo Bůh není provokující – je nezajímavé. Ne proto, že by proti němu bojovali, ale proto, že se naučili žít bez něj.

A to je možná vážnější než otevřený odpor.

Jan Loffeld v knize Když Bůh nikomu nechybí formuluje tuto situaci přesně: dnešní krize nespočívá v odmítání Boha, ale v tom, že lidem Bůh prostě nechybí. Není to téma. Církev se stává jednou z mnoha nabídek – bez kterých se dá klidně fungovat.

Lhostejnost

Tato lhostejnost nevypadá dramaticky. Není to vzpoura ani výsměch. Je to spíše zaplněný život. Unavená mysl a srdce, které se odnaučilo klást velké otázky.

Mnozí žijí slušně zařízené životy, ale možná v nich není dost ticha na to, aby si všimli, že jim chybí nejen pokoj, ale i jeho dárce. To neznamená, že dnešní člověk nic nehledá. Hledá smysl, přijetí, pevnou půdu pod nohama. Jen oporu hledá jinde, než kde ji hledal Pavel.

Za lhostejností je často tlak na výkon, snaha o vztahy, o zážitky. Člověk dnes žije z mnoha dílčích smyslů. Jenže když z těchto dílčích smyslů – z partnera, dětí, kariéry – uděláme smysl absolutní, nevyhnutelně nás to dříve či později zklame. Žádný člověk ani žádný úspěch neunese váhu božství.

Když tyto opory selžou, přichází frustrace, vyhoření, cynismus. Lhostejnost dneška tak často není nezájem, ale obranný pancíř. Skrytá únava z nutnosti být bohem vlastního života, neustále si potvrzovat hodnotu, znovu ji definovat, pořád se snažit. Lhostejnost jako mechanismus přežití.

Dvě pokušení církve

Jako církev tady můžeme udělat dvě chyby.
Buď si budeme namlouvat, že každý je uvnitř vlastně věřící a stačí ho jen správně povzbudit a „probudit“.
Nebo nad těmi lhostejnými zlomíme hůl a řekneme: ať si dělají, co chtějí, stejně je to jedno.

Pavel nedělá ani jedno.

Hledání smyslu neidealizuje, ale nikoho ani neodepisuje. Nese stejné evangelium všem – Židům i pohanům. V Aténách mluví o stvoření a Boží blízkosti slovy, kterým mohou rozumět i lidé bez biblického pozadí. Jádro jeho zvěsti se nemění. A právě z toho se učíme.

Být věrný evangeliu neznamená pořád dokola opakovat stejné formulace. Ani ho ředit do obecných frází o lásce. Znamená to přemýšlet o způsobu, jakým zvěstujeme, o jazyce, kterým mluvíme. Zvěst však zůstává stejná: Ježíš Kristus – ten, v němž se může měnit všechno.

Jak Pavel zvěstuje

Pavel „čte“ město, ve kterém je. Naslouchá jeho řeči.
Oltář neznámému bohu se mu stává záchytným bodem: tady se můžeme potkat.

Nevysmívá se Atéňanům. Neříká z pozice nadřazenosti: vy jste pohané, vy to děláte špatně. Mluví k nim bez výsměchu a bez povýšenosti. Zároveň se ale nezastavuje jen u ocenění kultury.

Říká: Bůh, kterého neznáte, je ten, který vás nese.
„V něm žijeme, pohybujeme se a jsme.“

Bůh není doplňkem života. Dřív než člověk vysloví Boží jméno, už dýchá z darů, které si sám nedal. Ano, člověk může žít z Božích darů a přitom neznat dárce. Může mluvit o hodnotách – a přesto se nepotkat s živým Bohem. I to je možná přesný popis dnešní lhostejnosti: blízkost bez poznání, dar bez dárce, život bez Boha.

Pokání jako úleva

Pavel na konci své řeči volá k pokání. Ne k moralizování. Pokání ukazuje jako šanci začít znovu. Ne jen být o trochu lepší. Ne začít u drtivého pocitu viny.

Pro člověka unavené, lhostejné doby může být pokání hlubokou úlevou. Možností odložit pancíř soběstačnosti. Přiznáním: můj slušně zařízený život mě vlastně vnitřně vyčerpává.

Pokání je změna toho, z čeho žiji a na co se spoléhám. Je to přiznání, že něco základního je postavené špatně a že potřebuji pomoc. Přestanu si dělat modlu z úspěchu, zbožnosti, lidí a věcí – a začnu říkat pravdu. Pravdu před sebou. Pravdu před Bohem. O strachu, o otázkách, o pochybnostech, o únavě.

Pokání není jen odvrácení se od něčeho. Je to obrácení se k Bohu, který člověka neponižuje, ale vrací ho do života.

Vzkříšení jako vyrušení

A pak Pavel mluví o vzkříšení. Tady se most mezi evangeliem a kulturou láme. Ukazuje se, že evangelium není jen hledáním společného jazyka, ale také konkrétní zprávou o Božím činu v Ježíši Kristu.

Vzkříšení je těžké slovo. Cizí obraz. Přesto je třeba u něj zůstat.

Vzkříšení boří pocit, že realita je uzavřená a my musíme jen nějak uřídit svůj malý svět, abychom přežili. Je to radikální protest proti rezignaci. Vpád čerstvého vzduchu do zatuchlé místnosti našeho přežívání.

V Ježíši Kristu Bůh říká ne:
ne lhostejnosti,
ne strachu,
ne nekonečné únavě ze života.

A zároveň říká ano obnově. Ano budoucnosti.

Závěr

Krista zvěstujeme, protože Bůh je světu tak blízko, až ho mnozí přehlížejí.
Krista zvěstujeme, protože člověk může slušně fungovat a přitom minout dárce vlastního života.
Krista zvěstujeme, protože ve vzkříšeném Kristu se Bůh nenechává jen tušit, ale dává se poznat.

Církev dnes nepotřebuje být za každou cenu zajímavá. Potřebuje být pravdivá.
Číst své okolí bez pohrdání – a přitom neztratit odvahu pojmenovat modly, kterým lidé, a často i my sami, dáváme důležité místo.
Potřebujeme se nechat soudit evangeliem tam, kde jsme Krista vyměnili za zvyk.

A znovu vyslovit jméno Ježíše Krista tak, aby znělo jako jméno toho, v němž náš život nachází pravdu, budoucnost i naději.

Kristus není Gándhí.
Kristus není hrdina z dětských příběhů.
Kristus není jen myslitel z dávné minulosti.

Kristus je můj přítel.
Můj bratr.
Ten, který mě drží – a někdy i napomene:

Milý můj, kráčíš špatně. Ubližuješ si. Pojď, zkusíme to jinak.

Tohle je pro mě Kristus.
Milost. Nová šance. Jistota, že na nic nejsem sám.

Takového Krista chci zvěstovat.
Takového Krista poznávám – se slovem pokání a se slovem vzkříšení.