Je Květná neděle, které se taky říká Palmová. Janovo evangelium jako jediné přímo popisuje palmové ratolesti. Že zástupy jimi v Jeruzalémě vítaly Ježíše jako krále, jako toho, ze kterého se těšily během vjezdu do Jeruzaléma. To byl srozumitelný symbol triumfu a vítězství. Symbol, který naštval mnohé. Ale v tu chvíli lidé, kteří vítali Ježíše, toužili po dobrém a silném králi. Zprostřed těchto lidí však někteří pak za několik dní volali: Ukřižuj ho!
My sem dnes přicházíme s vlastními příběhy. S naší únavou, s našimi bolestmi, s našimi otázkami, s našimi životy. A máme tu zkušenost, že v těch horších chvílích doufáme v Boha, který včas zasáhne a ty věci prostě vítězně vyřeší. Evangelium nás dnes však konfrontuje s tím, že skandál evangelia není v lusknutí prstu a kouzelné nápravě, ale v tom potkat skutečně Boha, potkat se s ním tam, kde On přichází. A to přichází na kříž.
Boží přítomnost totiž nefunguje jako retuš a čarovný zmizík, které by z našeho života jednoduše vymazaly vše, co tam nechceme, co jsme si tam nanosili, co nám tam nanosili jiní. Boží milost přichází z místa zranitelnosti i z místa tragédie. Jan nám tam ukazuje Ježíše, který na sebe vzal hřích, bolesti lidí jako král – král, který kraluje soucitem a sám si nese svůj kříž.
Trůn vytesaný z lidské hanby
Když čteme pašijový příběh u ostatních evangelistů, koho potkáme na cestě na Golgotu? Pamatujete si, kdo se tam objevuje a pomůže Ježíši aspoň na kousek cesty? Šimon z Kyrény. Zajímavé je, že Jan tohoto Šimona vůbec nezmiňuje. A píše o cestě na kříž u Ježíše, že on sám nesl svůj kříž. Nezapomíná na něj. Chce nám sdělit zásadní věc.
Na té prašné cestě za hradby není někdo zlomený, ale je tam ten, který to celé nese. Je to Ježíš, který nese svůj kříž. Vidíme krále, který jde a dává svůj život svobodně. A v té chvíli si tento král nese svůj trůn. Trůn vytesaný z lidské hanby a odcizení. Trůn ve tvaru kříže. A nese si ho ven za město, za hradby, na místo zvané Lebka, Golgota, smetiště lidí. Jde na místo vyloučení. Dokonce na místo, kde život už nemá pokračování.
A to je velice důležitý obraz, který nám připomíná Jan. Kdykoliv se totiž v životě ocitneme za hradbami, ať už nás za ně zažene nemoc, naše selhání, naše osamělost, pokazený vztah. Nebo když si prostě připadáme jako cizinci ve vlastní zemi, v práci či v rodině. A dokonce v církvi. Janovo evangelium nás povzbuzuje: Nejste tam sami. Podívejte, Ježíš už tam je. Kristus je už tam. A je tam laskavý, odpouštějící, blízký nám všem. Těm, kteří visí kolem něj, i těm pod křížem.
Co jsem napsal, napsal jsem
Ježíš je ukřižován. A Pilát nechává vyhotovit velice důležitý dokument. Nechává ho přibít na kříž k Ježíši. Nápis na trůn. Popis jeho viny: Ježíš Nazaretský, král židovský. Tento detail je pečlivě zaznamenán, že byl napsán hebrejsky, latinsky i řecky. Latina, úřední jazyk Římanů. Řečtina, jazyk běžných lidí. A hebrejština, náboženský, doslova liturgický jazyk Židů, ve kterém se učili Písmo a zpívali žalmy. Oficiální proklamace pro celý svět a pro každého, kdo procházel kolem.
Velekněží okamžitě pochopí, co se děje. Pilát se jim vysmívá. Žádají, aby nápis změnil. Chtějí z něho udělat lživé tvrzení jednoho blouznivce. Vždyť on o sobě říkal, že je židovský král. Změň to, ať je to jasné. Co jsem napsal, napsal jsem.
Z Pilátovy strany v tom nehledejme vyznání víry. Spíš cynismus v situaci, kdy si myje ruce. Možná je to msta, kterou chce ponížit náboženské vůdce, kteří ho před chvílí dotlačili k rozsudku, který nechtěl a ve kterém vidí nespravedlnost. Ale nemůže jinak, nemůže si dovolit nepokoje. To v mých očích jen umocňuje realitu kříže. Ukřižovaný král, na kterém chtějí vlivní ukázat, kdo z nich má navrch. Jenže navrch nemá nikdo. Navrch tu má jen odsouzení, odcizení.
Evangelium nám tu odhaluje úžasnou ironii. Pán Bůh si totiž použije i ten nejcyničtější politický tah, aby do celého světa vyhlásil pravdu. Kříž, který měl být nástrojem potupy, je trůnem. A Pilát, ať už to myslel jakkoliv, jen potvrdil, že tady je skutečně Boží Syn, král. Boží záchrana světa zkrátka nečeká na naši ušlechtilost a čisté úmysly. Pán Bůh bere do rukou i intriky, zlomyslnost a prosazuje skrze ně své vítězství.
Náš dlužní úpis
Když se na tuto stejnou scénu podíváme očima Pavla v Listu Koloským, dostává ten obraz ještě fascinující rozměr. Pavel se nedívá na kříž jen jako na popraviště s jedním politickým nápisem. Říká, že Bůh na to dřevo přibil ještě něco jiného. Nad Ježíšovou hlavou visí Pilátova cedule a pod ní přibitý dlužní úpis. Náš dlužní úpis, zosobněn v Kristu samotném.
V tehdejší právní praxi je dlužní úpis dokument, ve kterém člověk přiznává, že něco dluží, a stvrzuje to podpisem. A z toho se už nevymluví. Musí to být buď splaceno, nebo věřitelem zrušeno. Co je tím úpisem pro nás? Zdaleka to není jen seznam starých prohřešků a hříchů. Patří tam i drtivý pocit, že něco dlužíme svému okolí, rodině, Bohu, sami sobě. Dlužní úpis neleží někde v Božím archivu, nosíme ho s sebou v hlavě. Křičí tím vnitřním křikem, ten neodbytný hlas, který nám diktuje, že nejsme dost dobří. Že si svou hodnotu, lásku druhých i Boží musíme něčím odpracovat, zasloužit. To je ten dlužní úpis, který nás chce držet v šachu, který chce, abychom ho splatili.
A zatímco si Pilát a velekněží myslí, že na kříži veřejně potupili a odzbrojili jednoho nepohodlného člověka, Pavel tvrdí, že se tam odehrálo něco úplně jiného. Bůh tam odzbrojil a potupil ty síly, které zotročují nás. Protože ten, kdo tam visí, je král, jak nevědomky vyhlásil Pilát, a má plnou pravomoc dlužní úpis vzít a navždy zrušit. A přesně to dělá. Bere ten tlak, všechny naše dluhy i sebeobviňování, bere naše špatná rozhodnutí a rychlá řešení a přibíjí je na dřevo. Tím je dluh znehodnocen. A ta vyčerpávající hra na splátky, na odčinění, na přetvářku, na to být dobrý a zvládat, to vše na tom místě končí.
Jsi můj. Já tě postavím na nohy
Co to znamená pro nás teď na prahu velikonočního týdne? Ty mocnosti, které Kristus na kříži odzbrojil, nejsou démoni z dávných mýtů. Jsou to ty síly, které z nás každodenně dělají zajatce. Úzkostný tlak, strach ze selhání, pocit vlastní méněcennosti, pochroumané vztahy, lhaní sobě i jiným, sobectví a pýcha, zášť, stud a vše, co to v našem životě způsobí. To vše kříž odzbrojuje.
Potřebujeme to slyšet. A když se dnes díváme na kříž, vidíme krále, který jakýkoliv dlužní úpis definitivně odmítl. Tím, že na sebe vzal bezmoc, nechal se popravit jako zločinec za hradbami, ukázal, že Bůh naši hodnotu neměří podle našich zásluh. Jak se snažíme, jak jsme dobří. Potkává se s námi právě tam, kde už nemáme sílu nic dokazovat, kde ztrácíme kontrolu nad vlastním obrazem, a říká:
Jsi můj. Já tě postavím na nohy. Já ti pomůžu. Já jsem tu a ty seš můj. Ten dluh, o kterém ti říká svět, ten dluh, o kterém ti říká tvé svědomí, ten dluh, ten jsem pohřbil. Seš tu jen ty a moje láska k tobě a já tě volám, pojď za mnou.
Vše bylo přibito na kříž. Je to roztrhané a už to proti nám nesvědčí. Jděte proto do tohoto svátečního týdne vděční. Lehčí. Plní naděje, protože Ježíš je tu. Protože na kříži nezůstal a ani hrob ho nespoutal. A s ním jsme svobodní i my. Ohlašujte to tomu svému hlasu uvnitř, svému srdci, srdcím vašich blízkých, lidem kolem sebe. Díky Kristu máme neděli. Svátek radosti každý týden. Každé nové ráno, jako i to dnešní.
Kazatel.blog 
Pridaj komentár