Kazatel.blog

Jsme v Jeruzalémě, je noc a Jan nás ve svém evangeliu bere na dvě různá místa. Vstupujeme do dvou odlišných světů, které oddělují jenom jedny dveře. Uvnitř v paláci velekněze Annáše probíhá výslech. Venku na nádvoří je tma a zima a lidé se zahřívají u ohně.

Logika by nám říkala, že ten, kdo je uvnitř, obklopený strážemi, svázaný, koho bijí do tváře, je oběť. A ten, kdo stojí venku, je na svobodě, je v bezpečí. Jenže je to naopak.

Ponížení

Uvnitř stojí Ježíš. A ačkoliv Janovo evangelium ukazuje, jak suverénně tuto situaci nese, nesmíme z toho dělat laciné divadlo. Ty rány pěstí do tváře jsou skutečné, to ponížení drásá a bolí. Ježíš tu situaci ovládá ne proto, že by byl imunní vůči utrpení, ale proto, že k němu dává svobodný souhlas.

I v této absolutní zranitelnosti neztrácí svou čest a hodnotu, protože ji nečerpá z toho, co si o něm myslí lidé kolem, ale z toho, kým je před svým Otcem. Vyslýchají ho, ale on učí velekněze o spravedlnosti: „Proč se ptáš mě? Zeptej se těch, kdo slyšeli.“

Tragický soud u ohně

Zato venku probíhá ten tragický soud. Není tam žádný soudce ani tribunál, je tam neformální skupinka lidí u ohně. A přece tam Petr prohrává. Možná si i my v církvi nebo i my v životě můžeme myslet, že když jsme „uvnitř“, když jsme v bezpečí nějaké komunity nebo vlastní pravdy, že je to v pořádku. Přitom můžeme ve skutečnosti stát tam jako Petr: venku v zimě, odříznuti od Krista, zatímco on bojuje zápas tam za nás.

Petr tam navíc nepřišel sám. Evangelium zmiňuje ještě jednoho bezejmenného učedníka, který ho vzal s sebou. To je zásadní rozdíl:

• Ten druhý učedník: Má společenský status a konexe. Prochází dovnitř paláce naprosto suverénně. Jeho společenský štít mu dává pocit bezpečí. Je na domácí půdě.

• Petr: Venkovský rybář z Galileje v centru náboženské elity. Nikoho nezná, je mimo své prostředí, absolutně zranitelný. O to snáz jím proniká panika.

Když selže boj a nastoupí „zamrznutí“

Může být pokušením dívat se na Petra spatra a dělat z něj odstrašující příklad: „Nebuďte jako Petr, byl to zbabělec.“ Ale tím bychom úplně ztratili pointu. Petr je totiž jen hluboce člověkem. Selhává pod tlakem.

Ještě před chvílí v Getsemanské zahradě fungoval v režimu boje. Tasil meč, spoléhal na svou sílu. Ale když mu Ježíš meč vzal, Petrova strategie se zhroutila. Selhal boj, nastoupilo „zamrznutí“. Petr je v šoku. Vidí, jak se jeho svět a naděje rozpadají.

Na zatčení Ježíše byla potřeba římská kohorta ozbrojených vojáků. Na sražení Petra na kolena stačí otázka služky u dveří.

„Já jsem“ vs. „Nejsem“

Jan nám ukazuje mrazivou pravdu: naše největší pády nepřicházejí ve velkých dramatech, ale v banálních momentech všedního dne. Když se bojíme o svou pověst, když nechceme vypadat hloupě.

Když se služka ptá, Petr odpovídá: „Nejsem.“ To je zoufalý výkřik člověka v traumatu. Odsekává se od svého zdroje, od své naděje. Zrazuje Ježíše i sám sebe. Toto Petrovo „Nejsem“ stojí v ostrém kontrastu k Ježíšovu „Já jsem“ v zahradě. Ježíš vyslovuje Boží jméno a dává život; Petr říká opak a jediný, koho tím zlomí, je on sám.

Anthrakia: Oheň zrady a oheň milosti

Jan píše, že noc byla chladná, a tak sluhové rozdělali oheň. V řečtině je použito slovo anthrakia. Toto slovo se v celém Novém zákoně objevuje jen dvakrát:

1. Tady: U ohně, kde Petr zrazuje a snaží se nevyčnívat, aby se zahřál.

2. U jezera: Po vzkříšení (Jan 21), kde Ježíš rozdělává oheň, peče ryby a ptá se Petra: „Miluješ mě?“

Často mluvíme o Petrově konformismu, ale ve skutečnosti jde o něco hlubšího – o zoufalou touhu po bezpečí a sounáležitosti. Problém „cizích ohňů“, u kterých se snažíme zapadnout, je v tom, že zahřejí kůži jen na chvíli, ale hlubokou úzkost duše neutěší.

Konec, který patří milosti

Kdyby příběh končil u Petrova selhání, byla by to katastrofa. Ale středem Bible není lidské selhání, nýbrž Boží milost.

Ježíš u onoho druhého ohně nevyčítá, ale nabízí přijetí. Jeho úzkostný zkrat neléčí trestem, ale láskou. Proměňuje oheň, u kterého Petr padl, na oheň, u kterého může opět vstát.

Zatímco člověk venku u cizího ohně zmatkoval a zapíral, Ježíš uvnitř čelil odsouzení a bolesti. Ne proto, že musel, ale protože chtěl. Nechal se ponížit a odsoudit místo člověka. Místo Petra, místo mě, místo tebe.