Kazatel.blog

Představte si to ticho. Ticho, které přichází ráno po velké oslavě, kde se celou noc tančilo, zpívalo a hodovalo. Přesně takové ráno nastalo v Jeruzalémě po svátcích stánků.

Celý týden na chrámovém nádvoří hořely obrovské zlaté svícny. Pamětníci říkali, že jejich záře byla tak silná, že v celém Jeruzalémě nebyl dvůr, který by nebyl osvícen. Lidé oslavovali Boha, který je kdysi vedl pouští jako ohnivý sloup. Ale teď slavnost skončila. Knoty zasyčely a zhasly, obrovské svícny vychladly a do města se vrátil všední den – a s ním i tma.

Právě do tohoto momentu, kdy slavnostní nálada vyprchává a chrám se noří do šera, říká Ježíš ta slavná slova: „Já jsem světlo světa.“

Neříká to ve vzduchoprázdnu. Říká to ve chvíli, kdy zhasla lidská světla. Jako by říkal: Ne ty svícny, ne chrám, ale já. A aby to dokázal, nezapálil oheň. Sklonil se k slepému žebrákovi.

Dotek hlíny

Ježíš se sklonil k prachu, k největší tmě, jakou si umíte představit – k muži, který neviděl od narození. Učedníci okamžitě vidí teologický problém: „Kdo zhřešil? On, nebo jeho rodiče?“. Chtějí hledat viníka. Je to taková naše klasická snaha porozumět bolesti skrze vinu.

Ježíš ale nehledá viníka. Odpovídá činem. Plivne na zem a udělá bláto. Je v tom zvláštní zemitost, která odkazuje až na počátek, kdy Bůh hnětl člověka z prachu země. Ježíš se dotýká tváře tohoto muže, a to, co chybělo, tvoří nové.

Muž jde, umyje se a vrací se vidoucí.

Když zázrak překáží systému

Tady by mohl příběh skončit happy endem, ale místo toho začíná zápletka. Sousedé ho nepoznávají. Změnil se tak moc, že se pro své okolí stal nečitelným. Už nezapadá do škatulky „žebrák“.

Na scénu přicházejí strážci světla a pořádku – farizeové. Začíná vyšetřování. Neřeší, že člověk vidí. Řeší, že je sobota. Ježíš dělal bláto, tedy pracoval, a tudíž nemůže být od Boha. Logika systému je neúprosná.

Zavolají si rodiče. Ti chudáci stojí uprostřed náboženské elity a mají strach. Vědí, co je ve hře – kdo vyzná Ježíše, ztratí komunitu, práci, sousedské vztahy. A tak řeknou tu smutnou větu: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to, že teď vidí, nevíme. Zeptejte se jeho, je dospělý.“

Distancují se od vlastního dítěte. Strach zvítězil nad radostí z uzdravení.

Jednu věc vím

Uzdravený muž v tom zůstává sám. Znovu si ho předvolají a tlačí na něj: „Vzdej poctu Bohu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ Chtějí, aby zapřel svou zkušenost ve jménu jejich teologie.

Ale on, prostý člověk, pronese tu nejlepší obhajobu. Žádná složitá dogmatika, jen čistá zkušenost:

„Jestli je hříšník, nevím. Jednu věc však vím: Byl jsem slepý a teď vidím.“

Systém to neunese. Žebrák je nemůže poučovat. Vyženou ho ven. Je vyloučen z komunity. Je sice zdravý, ale zůstal úplně sám.

Vyhnaný, ale nalezený

A zde přichází pointa celého textu. Evangelista Jan píše: Ježíš se dozvěděl, že ho vyhnali. Co udělal? Vyhledal ho.

Nečekal, až ten člověk všechno pochopí. Nečekal, až bude mít správné odpovědi. Když ho lidé vyhnali pro pravdu, Bůh ho hledal. Ježíš se mu podívá do těch nových, jasných očí a dává se mu poznat. Muž padá na kolena a vyznává: „Věřím, Pane.“ Už nevidí jen domy a stromy, vidí Boha ve tváři člověka.

Kdo je vlastně slepý?

Možná, když se díváme do tohoto příběhu, nevidíme v zrcadle jen jednu tvář. Možná v sobě neseme kousek z každé postavy:

• Někdy jsme jako rodiče: Máme rádi Boha, ale bojíme se k němu přiznat, abychom neztratili svůj klid.
• Někdy jsme jako farizeové: Myslíme si, že už víme, jak má svět fungovat, a tím si zavíráme oči před Božím překvapením.

Evangelium ale není o tom, abychom se zařadili do správné škatulky. Je o tom, abychom dovolili Ježíši, aby se dotkl našich očí.

Víra v Janově evangeliu není výkon. Je to důvěra, že i když já nevidím jasně, Ježíš mě vidí a miluje. Světlo světa tu není proto, aby nás usvědčilo a vypálilo nám zrak svou dokonalostí. Je tu proto, aby nás našlo, i když nás všichni ostatní odepsali.