Kazatel.blog

Často žijeme v představě, že život víry je graf, který stoupá neustále vzhůru – k jakési duchovní vysočině, blíž k nebi, stále lépe a radostněji. Realita je ale jiná. Život s vírou má své sezóny.

Jsou období, kdy máme energii. Běžíme za Bohem, bojujeme, máme sílu křičet o pomoc a bušit na nebeskou bránu. Cítíme, že máme věci alespoň trochu ve svých rukou. Ale pak přijdou chvíle, kdy je období bolesti tak dlouhé, že člověk už ani neumí doufat. Kdy jen leží a čeká, smířený s tím, že se možná nestane nic.

Evangelista Jan tyto dva póly lidské zkušenosti klade v evangeliu těsně vedle sebe. Ukazuje nám dva muže v krizi a Ježíše, který vstupuje do obou situací. Do té, kde se bojuje, i do té, kde se rezignovalo.

Když máš sílu běžet

První příběh nás zavádí do Kány. Místo, kde Ježíš kdysi proměnil vodu ve víno a přinesl radost, je teď kulisou pro strach ze smrti. Přichází královský úředník. Člověk, který je zvyklý, že věci fungují. Má postavení, peníze, konexe na Herodově dvoře. Ale tváří v tvář nemoci svého dítěte zjišťuje, že mu nic z toho nepomůže.

Přesto to nevzdává. Vrhá se do aktivity. Urazí třicet kilometrů do kopce, z Kafarnaum do Kány, jen aby našel Ježíše. Jeho víra je naléhavá, hlučná, aktivní: „Pane, pojď, než mé dítě umře!“.

A právě tady naráží na hloubku Boží zkoušky. On chce Ježíše „mít“. Chce ho přivést domů, chce vidět dotek, chce pojistku, chce zázrak na vlastní oči. Ale Ježíš s ním nejde. Nedá mu zážitek. Dá mu jen holé slovo:

„Jdi, tvůj syn je živ.“

To je ten nejtěžší moment. Úředník tam stojí sám. Ježíš zůstává v Káně. Otec se musí otočit a jít tu dlouhou cestu zpátky – třicet kilometrů pěšky – a v kapse nemá nic jiného než jednu větu. Celou tu cestu nevidí výsledek. Musí věřit „sluchu“, ne „zraku“. Právě na té osamělé cestě domů se rodí skutečná víra: důvěra, že Kristovo slovo platí, i když realita zatím mlčí.

Když už jen ležíš

Druhý obraz je drasticky odlišný. Jeruzalém, jezírko Bethesda. Zde leží muž, který je nemocný 38 let. To je víc než jedna generace. Za tu dobu se v člověku něco zlomí. Naděje vyprchá, nastoupí zvyk a rezignace.

Tento muž už za Ježíšem neběží. Ani ho nevolá. Spoléhá na pověru o zázračné vodě, ale ví, že nemá šanci se do ní dostat včas. Když se ho Ježíš zeptá: „Chceš být zdráv?“ (což zní po 38 letech až provokativně), muž odpoví větou, která mrazí svou opuštěností:

„Pane, nemám člověka…“

To je dno jeho krize. Čeká na vnější záchranu, na někoho, kdo ho vezme na záda. Ježíš se ale tímto „nosičem“ nestane. Neudělá to za něj. Místo toho mu vrací ztracenou důstojnost.

„Vstaň, vezmi své lože a choď.“.

Je v tom obrovská symbolika. To lůžko, na kterém 38 let bezmocně ležel, to lůžko, které ho věznilo – teď bere do svých rukou a nese ho on sám. Ježíš ho neuzdravuje do závislosti na pomoci druhých. Uzdravuje ho do svobody. Vrací mu sílu, o kterou se už ani neprosil.

Moc Slova, které tvoří

Co ty dva příběhy spojuje? V obou případech selhaly lidské metody – úředníkovi nepomohla moc, chromému nepomohlo pasivní čekání . Jediné, co změnilo realitu, bylo Slovo.

U jednoho překlenulo vzdálenost 30 kilometrů, u druhého překlenulo propast 38 let beznaděje. Bůh nefunguje jako automat na zázraky, ani jako magie. On tvoří slovem. A víra není statický souhlas s doktrínou. Víra je reakce na toto Slovo. Je to pohyb.

Bůh tvé situace

Možná jsi dnes jako ten úředník. Máš strach, jsi v krizi, ale ještě máš sílu bojovat. Pak je tvým úkolem uvěřit Slovu, i když nevidíš okamžitou změnu. Mít odvahu kráčet domů jen s Jeho slibem .

A možná jsi jako ten muž u Bethesdy. Cítíš se sám, máš pocit, že „nemáš člověka“ a tvůj život už jen setrvačností dobíhá. Pak věz, že Boží láska k tobě nezávisí na tvé duchovní kondici. On přichází do tvé rezignace ne proto, aby tě politoval, ale aby ti vrátil tvou důstojnost .

Ať už jsi na vrcholu sil, nebo na dně, Kristovo slovo má moc tě postavit na nohy. Neboj se. Vstaň a choď.