Kazatel.blog

Když přistupujeme k Bohu a k víře jako k náročné matematické úloze, děláme to samozřejmě blbě.

Mnozí z nás v sobě nosí nevědomou, ale o to silnější představu: když do rovnice života správně dosadíme všechny proměnné – nauku o Trojici, morální čistotu a pravidelnou modlitbu – vyjde nám na konci jasný výsledek. Čekáme život bez otřesů, klid a jistotu.

Jenže je to opět blbě. Víra nemá sloužit jako nástroj k ovládnutí reality. Pokud se snažíme Boha „vypočítat“, chceme ho mít jen pod kontrolou. Chceme, aby přestal být Tajemstvím a stal se předvídatelným automatem na naše bezpečí. Ale Bůh tu není od toho, aby vysvětlil každé zlo světa jako odpověď v učebnici. Je tu jako přítomnost v chaosu.

Dnešní svět i naše vlastní psychika potřebují slyšet něco jiného než poučky. Potřebujeme se posunout od Boha, kterého se snažíme definovat rozumem, k Bohu, který s námi vstupuje do rizika vztahu.

Past „Boha manažera“ a iluze kontroly

Mám pocit, že mnoho lidí dnes neodmítá Boha jako takového, ale odmítá jeho karikaturu: představu kosmického loutkáře, který tahá za nitky, řídí každou naši chybu a plánuje každou tragédii. Takový Bůh – jakoby nehybný, bez emocí, čistá Moc – je sice logicky dokonalý, ale lidsky nesnesitelný. Pokud by Bůh jen „řídil provoz“, byl by zodpovědný za každou dětskou rakev.

Reformační víra nás učí něčemu hlubšímu, i když náročnějšímu na přijetí: Boží všemohoucnost není hrubá síla, která manipuluje realitou. Je to síla lásky, která nic nevzdává.

Víra není „duchovní bypass“

Když žalmista píše v Žalmu 23 o „temnotě rokle“, neprosí Boha, aby tu rokli smazal z mapy. Často si pleteme víru s únikem. Myslíme si, že nás má přenést přes těžkosti, abychom si neumazali boty.

Skutečná víra je ale mnohem drsnější:

• Realita chaosu a tmy zůstává.
• Bůh údolí stínu neruší.
• Mění se jen to, že v tom nejsme sami.

Bůh v Kristu nevstoupil do světa jako manažer, který to tu přišel „zařídit“. Vstoupil do něj jako ten, kdo riskuje vztah s člověkem (ano, i s tebou) a vlastní zranitelnost.

Trojice není hlavolam, ale mapa vztahů

Učení o Trojici (Otec, Syn, Duch svatý) často vnímáme jako nutné dogmatické zlo, kterému nikdo nerozumí. Učení o Trojici je intelektuálně neuspokojivé. A to je dobře. Je to místo, kde naše snaha o kontrolu selhává a musí začít důvěra. Zkusme se na to proto podívat optikou vztahů a psychologie.

To, že Bůh je Trojice, nám říká zásadní věc o realitě: V samém jádru vesmíru není samota, ale společenství. Bůh není samotář. Bůh je dialog, tanec, vztah.

Pokud jsme stvořeni k obrazu takového Boha, znamená to, že ani my nemůžeme být zdraví v izolaci. Izolace je tedy stav proti přírodě i proti Bohu. Být stvořen k Božímu obrazu neznamená být dokonalý, ale být stvořen pro vztah. Naše „já“ se stává skutečným pouze v kontextu „my“. Hřích v tomto světle není jen porušení pravidel, ale stažení se do sebe, odmítnutí vztahu, odmítnutí toho tance.

Sebeláska bez narcismu: Jste dar, ne projekt vzdálené vesmírné Trojice

V církevních lavicích se často bojíme mít rádi sami sebe, abychom náhodou nesklouzli k pýše. Jenže skutečná víra nás nevede k sebeponižování, ale k poctivému realismu. Sebeláska v trojičním světle není sentimentální „self-care“ ani narcistní ujišťování se před zrcadlem. Je to pochopení, že jste dar, a ne projekt nějaké vzdálené vesmírné Trojice.

Trojjediný Bůh není abstraktní komise, která vás odněkud z dálky „manažuje“ a čeká, až se konečně opravíte. Vaše hodnota není úkol, který musíte splnit, ale vztah, ve kterém už stojíte:

1. Vztah k Otci (Hodnota původu): Nejste biologická náhoda ani výsledek chyby. Jste chtění. Otec vás stvořil z přebytku lásky, ne proto, že by si vámi potřeboval léčit nějaký komplex samoty. Vaše existence je záměr.
2. Vztah k Synu (Hodnota solidarity): Vaše cena není určena vaším výkonem, ale Boží ochotou jít do rizika. Kristus se solidarizoval s vaším lidstvím i s vaší tmou. Máte hodnotu, která stála za Boží život. To není důvod k pýše, ale k hluboké pokoře.
3. Vztah k Duchu (Hodnota přítomnosti): Nejste prázdné nádoby, které se musí samy naplnit smyslem. Jste chrámem. Duch svatý si ve vás udělal prostor. To z vašeho těla a psychiky dělá posvátnou půdu.

Mít se rád neznamená obdivovat se. Znamená to vážit si nástroje, skrze který má Bůh milovat tento svět. Když se zanedbáváte, když se nenávidíte nebo se ničíte, neděláte projev pokory. Naopak – pohrdáte Božím darem a sabotujete Boží dílo. Pokud zničíte sami sebe (fyzicky i duševně), omezujete schopnost Boha jednat skrze vás pro druhé. Sebeláska je tedy vztahový závazek: pečuji o sebe, abych mohl být plně přítomen pro tebe i pro Boha.

Odvaha k Tajemství

Nechtějme po víře, aby nám dala levné odpovědi a okamžité uklidnění. Víra je odvaha vstoupit do vztahu s Tajemstvím.

Když se budeme dnes modlit, nezkoušejme mluvit k „tomu nahoře“, který má vyřešit naše rovnice. Mluvme k Otci, který svět drží, aby se nerozpadl. K Synu, který zná lidskou bolest, protože ji sám zakusil. A k Duchu, který nám dává sílu nezůstat v izolaci.

Bůh není řešení rébusu. Bůh je ten, kdo v té rokli jde vedle vás.