Kazatel.blog

Jan 4: Setkání u studny, kde se zranění nestává překážkou, ale místem Boží blízkosti.

Kdybychom byli starověcí čtenáři, kteří mají Bibli vrytou do paměti, stačilo by slyšet tři slova – studna, muž, žena – a okamžitě bychom čekali svatbu. V biblické obraznosti je studna místem setkání, romantiky a nových začátků. U studny se Izák setkal s Rebekou. U studny našel Jákob svou Ráchel. U studny Mojžíš zachránil dcery midjánského kněze a jednu z nich si vzal za ženu.

Jenže tady je něco jinak.

Není podvečer, kdy se chodí pro vodu. Je poledne. Slunce pálí. A u studny se nesetkávají budoucí novomanželé, ale dva lidé na útěku.

Na jedné straně žena ze Samaří, která přichází v tu nejhorší možnou hodinu právě proto, aby nikoho nepotkala. Na druhé straně Ježíš – ten, který prochází Samařskem, územím, jemuž se každý slušný Žid vyhýbá obloukem.

(Jan 4)

Bůh, který je unavený

Evangelista Jan poznamenává zdánlivý detail: Ježíš byl unaven cestou a posadil se na okraj studny.

Použité řecké slovo (kopiaó) znamená: uštvaný, vyčerpaný, na dně sil.

Tohle je obraz, který bychom neměli přeskočit. Není to Bůh na trůnu. Je to Bůh zpocený, žíznivý, unavený z vedra. Bůh, který se neštítí lidské slabosti – protože ji sám nese.

A pak přichází ona.

Zapomeňme na laciné stereotypy o „lehké ženě“. Před námi stojí někdo, kdo má za sebou pět těžkých životních kapitol. Žena ostřílená a tvrdá. Musela být, aby přežila v mužském světě, který jí nic nedaroval.

Když ji Ježíš osloví: „Dej mi napít,“ nezhroutí se. Reaguje okamžitě – možná až ostře: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, napít?“

To není drzost. To je sebeobrana.

Je to žena, která ví, jak svět funguje. „Nedovolím ti, aby ses přiblížil a ublížil mi tak, jako ti před tebou.“

A ruku na srdce – nejsme takoví někdy i my? Přicházíme k lidem i k Bohu se zkříženýma rukama. Opatrní. Cyničtí. „Co ode mě zase někdo chce?“

Máme své obranné valy, protože jsme byli zraněni. A Ježíš? Ten se tím nenechá odradit.

Trauma jako místo setkání

Pak přichází zlom. Ježíš náhle mění téma. Od vody přechází ke vztahům: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem.“

Odpověď je krátká a úsporná: „Nemám muže.“

A Ježíš říká: „V tom jsi mluvila pravdu.“

Pak přidá větu, která se nedá obejít: „Měla jsi pět mužů a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž.“

Je lákavé číst to moralisticky. Jenže poctivý výklad nás brzdí.

Ve starověku žena téměř nikdy neiniciovala rozvod.
Rabínské právo dovolovalo muži propustit ženu téměř pro cokoliv.

Pět mužů nemusí znamenat pět selhání. Může to znamenat pětkrát smrt.
Nebo pětkrát odmítnutí: „Už se mi nehodíš.“

Možná byla neplodná – tehdy považovaná za prokletou.
Možná byla jen předmětem, který se posouval z domu do domu.

A ten šestý vztah? Život „nadivoko“ není romantická vášeň. Je to strategie přežití. Dohoda, aby neskončila jako žebračka. Rezignace: „Lepší je být s někým a trpět, než zůstat úplně sama.“

Co dělá Ježíš?

Neříká: „Styď se.“
Neříká: „Nejdřív si dej do pořádku život.“

Chová se jako lékař, ne jako policista. Pojmenovává fakta – ano, něco není v pořádku – ale ne proto, aby zahanbil. Dělá to proto, aby osvobodil.

Nejhorší na traumatu není jen bolest. Je to nutnost se skrývat. Žít v obavě: „Kdyby lidé věděli, kdo doopravdy jsem, nepřijali by mě.“

Ježíš říká: „Vím o těch pěti i o tom šestém. Vím všechno. A přesto tu s tebou sedím.“

To je evangelium. Být plně poznán – a přesto plně přijat.

Trauma není překážkou setkání s Bohem. Je to terén, na kterém Bůh člověka nachází.

Útěk k teologii

Žena cítí, že se dotkli něčeho příliš bolavého. A udělá to, co dobře známe i my.

Uteče k teologii. „Naši otcové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že se má uctívat v Jeruzalémě.“

Můžeme to brát jako únikový manévr. Když jde do tuhého, raději mluvíme o církvi, liturgii, dogmatech – než o vlastním srdci.

Jenže ona ty otázky myslí vážně. Hledá místo, kde by byla přijata.
Její otázka ve skutečnosti zní: Kde je Bůh pro někoho, jako jsem já?

Ježíš ji neumlčí. Bere ji vážně. A právě jí – outsiderce, cizince s pošramocenou pověstí – řekne to nejodvážnější: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“

Boží jméno se nezjevuje v chrámě, ale u studny. Ženě, která se navzdory hanbě nebála ptát.

Studna, která vysychá – a pramen, který trvá

Jákobova studna je symbolem starého života. Studna znamená dřinu: lano, vědro, tahání v horku. A hlavně – voda dojde. A za chvíli jste zase žízniví.

Jejími studnami byly vztahy. Pokusy najít hodnotu a bezpečí skrze druhé.

Tragédií lidských studní je, že vysychají. Lidé odcházejí. Selhávají. Umírají.

A Ježíš říká: „Voda, kterou ti dám já, stane se v tobě pramenem.“

Ne něco zvenčí. Ne něco, co musím znovu a znovu tahat. Ale něco, co vyvěrá zevnitř.

Nová identita. Hodnota, která nestojí na tom, kdo mě chce, ale na tom, že mě zná Mesiáš.

Kdo má tento pramen, přestává být žebrákem o lásku. Stává se svobodným.

Odvaha nechat džbán

Příběh končí nenápadným detailem: „Ta žena tam nechala svůj džbán a odešla do města.“

Džbán nebyl jen nádoba. Byl symbolem její dřiny. Její závislosti. Jejího starého způsobu přežití.

Tím, že ho tam nechala, říká beze slov: „Našla jsem lepší zdroj.“

Vrací se do města – tam, kam se bála jít – a říká: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem dělala.“

Není dokonalá. Je uvěřitelná.

Ježíš dnes sedí i u naší studny. Možná je poledne. Možná jsme unavení. Možná se bráníme ironií nebo teologií.

A přesto zaznívá pozvání: Nech tam džbán. Masku. Strategie přežití. Přestaň žebrat o lásku tam, kde se musí vydobývat.

Protože existuje pramen, který nevysychá. A ten nás činí svobodnými.