Možná vás překvapí, proč takto krátce po Vánocích otevíráme příběh, který patří spíše k Velikonocím – k pašijovému týdnu. Evangelista Jan však klade symboliku převracení stolů v chrámě hned na začátek Ježíšovy služby.
Není to závěr, který vede k zatčení, ale Ježíšův vstup na scénu – jeho programové prohlášení. Když sledujete text evangelia, je to první moment, kde Ježíš veřejně něco dělá. A zjednodušeně řečeno: udělal pořádný rozruch. Nepřišel totiž jenom jako učitel, ale jako Syn, který má moc udělat pořádek v domě svého Otce, protože mu na něm záleží.
Nádvoří plné hluku
Přeneste se teď v představě do Jeruzaléma. Klidně můžete zavřít oči. Jsme krátce před Velikonocemi. Co slyšíte? Před svátky, jako je Pascha, bychom čekali rozjímání a modlitby, ale město je plné lidí. Slyšíme bučení dobytka na nádvoří chrámu, cinkání mincí penězoměnců, překřikování obchodníků, možná hádku o nejlepší směnný kurz.
Není těžké si to představit – obzvlášť když máme advent tak krátce za sebou a mnoho lidí ho prožívá spíše akčně a v hluku než v tichu.
Nacházíme se na „Nádvoří pohanů“. Bylo to jediné místo, kam mohli přijít hledat Boha lidé z národů – lidé jako my. Dál, k oltáři, směli jenom obřezaní, jenom Židé. A toto místo, kde do chrámu mohli přijít všichni, se proměnilo v tržiště.
Na první pohled to vypadá jako služba. Jsou svátky, lidé potřebují věci ke svým náboženským úkonům a obětem. Je příhodné to mít po ruce, že? Vypadá to velmi nábožensky a horlivě, ale Ježíš v tom nevidí službu. Vidí v tom bariéru. Bere bič a vyhání tento cirkus ven.
Proč je obchod bezpečnější než vztah
To tržiště není jen historická kulisa, ale je zrcadlem našeho srdce. My lidé, když cítíme nejistotu, často hledáme kontrolu. Míváme tendenci řešit vztahy – i ten s Bohem – jako obchodní transakce. Dodává nám to jistý odstup a jistotu.
„Když já dám, dostanu na oplátku.“
To je známá rovnice: Když dám Bohu já, Bůh mi musí dát něco zpět – zdraví, pokoj, požehnání. To je mentalita tržiště: „Já dám, abys dal.“
Proč k tomu máme sklony? Protože obchod je bezpečnější než skutečný vztah. V transakci víme, co dáváme a co dostáváme. Ve vztahu jsme ale zranitelní. Riskujeme nejen emoce, ale své srdce. Přinést oběť, byť drahou, se zdá jednodušší než přinést vlastní srdce a nechat se proměnit.
Změna v srdci je náročný proces. Vždyť naše srdce je často místem, ve kterém se nevyznáme ani my sami. Je to hlubina, kam se bojíme pustit kohokoliv jiného – na samotné dno občas pustíme manžela či manželku, nebo možná vůbec nikoho. Raději si tedy koupíme bezpečí: „Dám, dostanu. Mám zaplaceno, mám splněno.“
Ježíš přichází a převrací stoly tohoto kšeftování. Jeho hněv není zuřivost, ale láska. Na první pohled agresivní chování, které však nikomu neubližuje. Chce tím nádvořím zatřást. Říct: „Stačilo. Přestaňte si kupovat to, co vám chci dát zadarmo.“
Míjíte se cílem, ztrácíte ze zřetele to podstatné. Ježíš ukazuje svou cestu: přichází ukončit náboženství transakce, výkonu a nekončící viny, aby otevřel prostor pro modlitbu a vztah.
Bůh, který se nechá zranit
Možná bychom čekali, že na kritiku „tohle je dům Boží, nedělejte z něj tržiště“ budou kompetentní reagovat pochopením. Místo sebereflexe však přichází defenziva: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš dělat? Ukaž nám moc! Proč bychom tě měli poslouchat?“
Jako by chtěli Boha, který je silný a dělá pořádky hned, když si to přejí. Ježíš však odpovídá větou, která zní bláznivě: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“
V této konverzaci mluví jeden o voze a druhý o koze. Ježíš nemluví o budově, kterou lidé postavili, ale o svém těle – o sobě jako o chrámu Otce. To je klíčový moment: až doteď lidé věřili, že si Boha musí udobřit krví zvířat. Ale Ježíš říká: Konec. Už nebudete hledat Boha v kameni, ale v živém vztahu ve mně. Já jsem chrám, já jsem beránek. Místo Boha moci a kšeftů přichází Bůh se svou zranitelností – tělem, které nechá zbořit na kříži.
Pán Bůh řeší náš problém tak, že se stane jedním z nás, nechá se zranit a vezme tíhu lidství na sebe. Spása a víra nejsou zboží, je to dar. A ten má být pro každého – i na tom nádvoří pohanů.
Hluk našich vlastních výčitek
Ježíš vyčistil nádvoří a co tam zůstalo? Tam, kde byl hluk a kšeftování, má zůstat ticho a prostor na modlitbu. Ježíšův hněv byl namířen proti exkluzivitě, která vyháněla pryč ty, kteří směli vejít jen na nádvoří pohanů.
A zde se podívejme do zrcadla i my. Jsme společenství, které chce být otevřené. Těšíme se, když vidíme nové tváře, jsme hrdí na to, že umíme přijmout druhé. Ale je tu i bolest. Mrzí nás, když vidíme prázdná místa po „starých harcovnících“. Trápí nás, že někteří ubývají.
Právě zde vzniká v naší mysli hluk nevyslovených výčitek a tiché posuzování: „Kde jsou? Proč jim na tom nezáleží? My jsme tady každou neděli, táhneme celou káru…“
Už to je rozdělování. V tom momentu stavíme sami sebe na piedestal: „Já jsem ten věrný, oni jsou vlažní.“ Možná to děláme nevědomky, ale žádná výčitka nikdy nikoho neuzdravila.
Když Ježíš vyčistí chrám, vyčistí jakýkoliv hluk – i hluk našich výčitek a pýchy. Dům modlitby je místo pro každého. Je to místo, kde přestávám řešit, proč tu druhý není, a raději mu přeji požehnání, bez podmínek. Modlitba začíná tam, kde končí pýcha „věrného křesťana“. A možná tehdy, až ztichne ten hluk, zůstane jen čistá, otevřená náruč.
Závěrem
V evangeliu čteme: „Ježíš se jim nesvěřoval, protože sám věděl, co je v člověku.“
Ježíš vidí do každého z nás. Vidí do našeho srdce – i tam na to dno, kam se bojíme podívat my sami. Vidí nás, a přece neodchází. Protože ví, jací jsme a co potřebujeme, jde na kříž. Nemiluje nás pro naši dokonalost, ani pro to, co mu nabídneme. Miluje nás bezpodmínečně.
Tržiště, hluk, exkluzivitu, náboženství rituálů – to vše Kristus vyhání, aby řekl: „Dům Otce je dům modlitby.“ Nezlobme se tedy, když Ježíš přichází do našeho života s bičem. Jde mu o dobré. O to, aby naše víra měla prostor pro vztah.
Photo by Yanny Mishchuk on Unsplash
Zaznělo v podobě kázání v ČCE v Kyjově 18.01.2025
Kazatel.blog 
Pridaj komentár