Znáte ten pocit, když velké sváteční ‚Aleluja‘ dozní a vy se probudíte do šedého rána, kde musíte platit účty a čelit vlastním chybám? Přesně tam se ocitl Petr. Po zradě a zklamání ze sebe samého se vrací k tomu jedinému, co mu šlo – k rybářským sítím. Ale na břehu na něj nečeká soud, nýbrž snídaně připravená na řeřavém uhlí. Vůně, která mu připomíná jeho nejhorší selhání, se v rukou Vzkříšeného mění na místo uzdravení. Přečtěte si o tom, proč Bůh nepotřebuje naše hrdinství, ale naši upřímnost.

Petře, miluješ mě?

Existují chvíle, kdy se život zdá být nesnesitelně prázdný. Ne proto, že by se nic nedělo, ale proto, že máme pocit, že to nejdůležitější se už stalo – a my jsme v tom selhali.

Přesně v tomto bodě nacházíme Petra. Není to jen únava po svátcích. Je to existenciální vakuum. Petr vyslovuje větu, která zní jako rezignace: „Jdu lovit ryby.“ Není to jen návrh na noční směnu. V kontextu Janova evangelia to zní jako kapitulace.

Vždyť Petr se už setkal se Vzkříšeným – viděl ho v horní místnosti, viděl rány. Ale zdá se, že to nestačilo. Velikonoční „Aleluja“ doznělo a Petr se vrací do reality, kde musí platit účty a chytat ryby. Vrací se k tomu, kým byl předtím, jakoby říkal: „Zkusil jsem být učedníkem, zkusil jsem chodit po vodě, ale všechno jsem to pokazil. Na učednictví nemám. Ale umím chytat ryby. Tam aspoň vím, co dělám.“

Útěk do bezpečí rutiny

Je to obraz člověka, který se z hlubokého duchovního nadšení vrací do bezpečí rutiny, protože jeho identita je v troskách. Možná jste to zažili nebo u někoho viděli. Možná je to něco, s čím právě teď zápasíte. Ten moment, kdy nás vlastní selhání přesvědčí, že naše víra byla jen iluze nebo byla příliš slabá. Že jsme jen obyčejní lidé, kteří si na něco hráli.

A tak se vrátíme ke svým „sítím“, k práci, k povinnostem, abychom přehlušili ten hlas uvnitř, který se ptá: „Kdo vlastně jsi?“

Kde se v takové chvíli setkáváme se Vzkříšeným? Přijde ráno. Jan z lodi křičí: „To je Pán!“ Reakce Petra je strhující. Nečeká, až loď dopluje ke břehu. Obléká si plášť – chce zakrýt svou nahotu a hanbu před Pánem – a skáče do studené vody. Je to zoufalý, impulzivní čin. Plave ke břehu, mokrý, vyčerpaný, možná se třese chladem, možná strachem. Chce být u Něj, a zároveň se bojí toho setkání.

Vůně, která otevírá staré rány

Když vyleze na břeh, dříve než stihne cokoliv říct, uhodí ho do nosu vůně. Vůně kouře. Janovo evangelium nám sděluje detail, který je pro Petrovu duši jako skalpel: Ježíš připravil snídani na „řeřavém uhlí“ (řec. anthrakian).

Tuto specifickou vůni cítil Petr v životě jen dvakrát. Poprvé na dvoře velekněze, v tu strašnou noc, kdy se u podobného ohně ohříval a třikrát řekl: „Neznám ho.“ A nyní, zde na břehu, cítí tu samou vůni znovu.

Představte si tu scénu. Mokrý Petr stojí před suchým, teplým ohněm, který mu však nepřipomíná teplo, ale zradu. Ta vůně musela spustit lavinu výčitek. „Zase jsem tady. Zase ten oheň. Zase já – zrádce.“

Toto je skutečné setkání se Vzkříšeným. Ale Ježíš nevytvořil tuto scénu, aby Petra ponížil. On přepisuje jeho trauma. Chce přepsat jeho selhání. Zve ho k ohni ne proto, aby ho soudil, ale aby ho nasytil. Ježíš někdy léčí naše selhání tím, že nás vrací na místo bolesti, ale tentokrát tam na nás nečeká s výčitkou, ale s chlebem a rybou. S přijetím. Aby nám dal jiný zážitek. Nápravu zkušenosti.

Odvaha být nedokonalým

Následuje rozhovor, který je léčbou duše. Ježíš se ptá: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ V řečtině se Ježíš ptá na lásku agapé – tu Boží, hrdinskou, sebeobětující lásku, která nikdy neselže.

Ale Petr? Petr už není ten sebevědomý chvástal, který křičel: „I kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy neodpadnu!“ Petr zkrotlo. Voda i oheň z něj smyly pýchu. Je brutálně upřímný a odpovídá: „Pane, ty víš, že tě mám rád (filó).“ Petr přiznává: „Pane, já nemám na to, abych tě miloval jako Bůh. Mám tě rád jen jako člověk. Mám tě rád jako přítel. To je všechno, co ti umím dát.“

A co udělá Ježíš? Třikrát se ptá. A při té třetí otázce Ježíš změní slovo. Sestoupí k Petrovi. Zeptá se: „Petře, máš mě tedy alespoň rád (fileis)? Je ti se mnou dobře?“

Toto je ten moment, kdy se nebe dotýká země. Bůh nečeká, až dorosteme na úroveň dokonalé lásky. On schází dolů, k naší nedokonalé, lidské náklonnosti a říká: „To stačí. S tímto umím pracovat. Na tom postavím svou církev.“ Setkání se Vzkříšeným nám dává odvahu být nedokonalými. Ujišťuje nás, že naše hodnota nestojí na našem výkonu či chybě, ale na Jeho přijetí.

Milovaný není odměna, ale jméno

My často žijeme v pasti výkonu a v pochybnostech o skutečné věrnosti. Když selžeme, utíkáme od Něj pryč, nebo se schováváme za práci. Ale Henri Nouwen nám připomíná hlubokou pravdu: Naše identita nestojí na tom, co děláme, ale na tom, kým jsme. A my jsme Milovaní. To není odměna za dobré chování. To je naše jméno.

Ježíš rehabilituje Petra ne tím, že by z něj udělal superhrdinu, ale tím, že přijímá jeho křehkost. A vzápětí mu dává úkol: „Pas mé ovce.“ Proč? Protože nejlepším lékem na vinu není se bičování, ale služba. Dokud se Petr rýpe v sobě („jak jsem hrozný“), točí se kolem vlastního ega. Ježíš ho příkazem „Pas mé ovce“ vyvádí ven. Říká mu:

„Petře, přestaň řešit své selhání. Podívej se kolem sebe. Jsou tu lidé, kteří potřebují přesně takového pastýře, jakým jsi ty. Pastýře, který ví, jak chutná odpuštění. Perfekcionista by ovce uštval. Ty, který víš, co je milost, je povedeš.“

Vzkříšení do služby

Co tedy dnes znamená setkání Petra se Vzkříšeným? Skutečným zázrakem na břehu jezera totiž není jen to, že Ježíš vstal z mrtvých, nebo že nalovili ryby. Největším zázrakem tohoto rána je, že Petr vstal z mrtvých.

Petr byl duchovně mrtvý – pohřbený pod tíhou své viny, paralyzovaný svým selháním. Ale Ježíšova láska ho vzkřísila. Vstal z hrobu sebeobviňování a začal opět žít – ne pro sebe, ale pro druhé. Toto je „vzkříšení do služby“. Setkání se živým Kristem nezpůsobuje jen to, že věříme v zázraky, ale že se sami stáváme zázrakem: lidmi, kteří navzdory svým pádům vstávají, aby sloužili.

Dnes si můžeme dát novou šanci i my sami. Možná se cítíš jako Petr. Možná máš pocit, že jsi zklamal – Boha, blízké, sebe. Že tvá víra zůstala někde u „řeřavého uhlí“ tvých pádů.

Dobrá zpráva je, že Vzkříšený Pán nečeká na břehu tvého života s formulářem na hodnocení výkonu. Čeká tam se snídaní. Čeká tam, aby ti řekl, že tvá nedokonalá láska Mu stačí. Dej si šanci. Přijmi to, že jsi Milovaný, ne pro to, co jsi dokázal, ale pro to, čí jsi. A potom… potom jdi a z tohoto přijetí miluj a pas ty, kteří jsou kolem tebe.

---

Osobní ztišení a otázky pro tebe

• Prožil/a jsi někdy propojení své zlomenosti a hříchu s Boží láskou?
• Je pro tebe vztah s Kristem spíše pachtěním po výkonu, nebo radostí?
• Kdy jsi naposledy zažil/a žehnající Boží dotyk, který tě utvrdil v tom, že jsi milované Boží dítě?

Text byl základem zamyšlení během Aliančního týdne modliteb v Kyjově. Inspirován byl podklady připravenými Evangelikální aliancí v ČR.