Kazatel.blog

Nejdelší noci v roce odhalují i tmu v nás. Právě do ní však podle Jana nezní laciné „bude dobře“, ale Slovo, které dává smysl chaosu, blízkost samotě a naději uprostřed obyčejného života. Vánoce nejsou únikem z reality – ukazují, že Bůh si v ní rozkládá stan.

Když je tma nejhlubší, Bůh si rozkládá stan

21. prosinec patří k těm dnům v roce, kdy má tma navrch. Dny jsou nejkratší, noci nejdelší. Ráno vstáváme do tmy a odpoledne se do ní vracíme. Není to jen přírodní jev – mnozí to cítíme i v sobě. Únavu. Zpomalení. Tíži.

Tma nás nutí ztišit se. A často v ní vyplouvá na povrch to, co je v nás skryté. Únava z chaosu ve světě, z rozdělení ve společnosti, z vlastních selhání. Advent v biblickém smyslu není jen časem tichého očekávání, ale i vnitřním výkřikem: „Pane, jak dlouho ještě?“

Právě do této tmy zaznívá začátek Janova evangelia. Ne jako laciné ujištění, že „všechno bude v pořádku“, ale jako rozsvícení Smyslu. Jan píše:

„To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (Jan 1,5)

Kosmické Vánoce: když se vesmír stává osobním dopisem

Evangelista Jan nezačíná vánoční příběh tak, jak jsme zvyklí. U něj nenajdeme jesličky, pastýře ani pláč dítěte. Jan udělá odvážný „zoom-out“. Vyvede nás nejen z našich obýváků, ale i z naší planety – dokonce ven z času. Jde až před Velký třesk, tam, kde nebylo nic – jen ticho a Bůh.

„Na počátku bylo Slovo.“ (Jan 1,1) – Logos.

Zkusme si svět představit nikoliv jako náhodnou hromadu hmoty, ale jako gigantickou symfonii nebo nekonečnou knihovnu, ve které je každý atom jednou větou. Svět není chaos, ale rozhovor. Nemusíme tomu rozumět vědecky – stačí vědět, že svět není náhoda. Všechno, co existuje, nese v sobě Boží rukopis. Celý vesmír je řečí, kterou Bůh vypráví prázdnotě.

Pokud je celý vesmír Slovem, pokud je Boží řečí, mění to pohled na život. Znamená to, že život má Smysl. Nejsme biologickou náhodou na studené skále v mrazivém vesmíru. Pokud bylo na počátku Slovo, znamená to, že na počátku byl Někdo, kdo chtěl komunikovat. Někdo, kdo nás chtěl.

A přitom – rozumíme si my lidé navzájem?

A zde přichází Janova geniální myšlenka o Logu – o hlubokém Smyslu. Slovo „láska“ zní v různých jazycích jinak: láska, amor, love, miłość. Zvuky jsou rozdílné. Ale to, co je za tím slovem – když matka drží nemocné dítě, když si manželé odpustí, když někoho v tichu obejmeme – tomu rozumí každý. Tomu rozumí srdce v Kyjově, v Berlíně i ve Varšavě.

A Jan říká: Ježíš je tímto vnitřním Smyslem. Pravá Láska, která se nepotřebuje překládat. Originál, podle kterého byla stvořena naše srdce. Proto v nás jeho slova rezonují. Jako by si srdce řeklo: „Toto je jazyk, kterému jsem vždy chtěl rozumět.“

Zvěst evangelia je v tom, že Bůh přestal posílat jen vzkazy, kterým jsme rozuměli napůl. Poslal Slovo, které se stalo Člověkem. A tak se Slovo, které nese smysl všeho, stává radostnou básní i o našem vlastním životě.

Bůh v stane uprostřed bláta

„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1,14)

Tentýž Logos, který „naprogramoval“ zákony gravitace, dělá něco šokujícího. Jan použije slovo eskēnōsen – „postavil si mezi námi stan“. Bůh nepřišel do luxusního hotelu ani na krátkou inspekci v pancéřovém autě. Rozložil stan přímo uprostřed našeho bláta. Hned vedle toho našeho.

Stan není pevnost. Má tenké stěny. V zimě je v něm zima, v létě horko, když prší, provlhne podlaha. Bůh se vzdal bezpečí, aby pocítil křehkost naší kůže. Vstoupil do světa, kde ho může bodnout hmyz, kde může onemocnět a kde ho lidé mohou zranit.

A stan znamená také blízkost. Kdo někdy stanoval, ví, že tam končí soukromí. Slyšet je všechno – sousedovo chrápání, pláč dítěte o tři stany dál i tiché hádky.

Toto je Bůh skrytý v obyčejnosti. Ne jako kontrolor, ale jako spolubydlící. Cítí naši únavu z nákupů, úzkost z účtů, tichou prázdnotu uprostřed plného pokoje. Je naším „sousedem ve stanu“. Potřebujeme někam patřit. Být přijati. A zde se tato potřeba naplňuje nejhlouběji: Bůh se stal jedním z nás, abychom věděli, že ve svém lidství už nikdy nejsme sami. On nejen ví, co prožíváme – on to s námi prožívá.

Od bázně k naději

Vánoce podle Jana nejsou sentimentální kýč, který po Štědrém večeru vyprchá. Jsou Smyslem, který dává sílu vstát do dalšího rána. Dotekem, který léčí samotu. Bohem v sousedním stanu, který dýchá stejný vzduch jako my.

I když jsou teď nejdelší noci v roce, tma nemá poslední slovo. Ten, který stvořil světlo, i dnes rozkládá stan mezi námi – hned vedle toho vašeho. A ve slovech o světle, které tma nepohltila, zaznívá jednoduché pososelství:

Jsem tu. Patříš mi. A jsem ti věrný.

Možná se vrátíme do stejných starostí, ze kterých jsme vyšli. Ale ne sami. Ježíš stanuje hned vedle nás.