Kazatel.blog

Příběh Támar z Genesis 38 nám odhaluje, že hřích není jen porušením pravidel, ale hlubokým narušením vztahů – k Bohu, k lidem i k sobě samému. Moderní evangelická teologie nám pomáhá vidět hřích nejen jako osobní selhání, ale i jako systémovou nespravedlnost, odcizení či lhostejnost. Přesto nad každým hříchem zaznívá evangelium: Boží milost je vždy větší a volá nás zpět k pravdě, důvěře a přijetí druhého.

Příběh Támar je na první pohled podivným a pohoršujícím vyprávěním vloženým doprostřed Josefovy ságy. Zdánlivě narušuje proud velkého příběhu o putování do Egypta, ale ve skutečnosti jej doplňuje a prohlubuje. Zatímco Josef se v Egyptě ukazuje jako muž, který obstojí v pokušení, Juda doma v Kanaánu selhává – opouští rodinu, zanedbává odpovědnost a ocitá se v situaci, která odhaluje jeho slabost i pokrytectví.

Támar, vdova bez ochrany a bez dětí, se stává symbolem těch, kdo jsou nejvíce zranitelní a odkázaní na odpovědnost druhých. Juda a jeho synové tuto odpovědnost nenaplňují – Onan odmítá povinnost, Juda odkládá slib. Támar proto volí riskantní cestu, která ji na čas staví na okraj společnosti. A právě tam, kde by ji lidské soudy nejrychleji odsoudily, se ukáže Boží plán: Juda je přiveden k pravdě o sobě a Támar je uznána jako ta „spravedlivější“.

Tento příběh není především vyprávěním o sexuální morálce či o kulturních zvycích starověku. Je to drama vztahů, kde se ukazuje, jak snadno se člověk vzdálí od své odpovědnosti, jak rychle se uzavře do sebe a jak přísně umí soudit druhé, aniž by viděl vlastní vinu. Je to vyprávění, v němž lidská selhání otevírají prostor pro otázku: co je to vlastně hřích?

Támar se stává zrcadlem, ve kterém se odhaluje Judova vina – a spolu s ním i naše vlastní. Proto je její příběh vhodným úvodem k přemýšlení o hříchu: ne jako o vzdáleném teologickém pojmu, ale jako o realitě, která zasahuje vztahy, komunity i naše nitro. Hřích zde není abstraktní, ale konkrétní – má tvář opuštěné vdovy, má podobu zanedbané povinnosti, má chuť sebeklamu a pokrytectví. A právě skrze tuto konkrétnost nás biblický text zve k hlubšímu pochopení toho, co hřích znamená i pro nás dnes.

O hříchu

Když čteme Genesis 38, musíme si uvědomit, že samotný příběh Támar vznikl ještě před explicitními zákazy Tóry, ale dnes jej čteme se zkušeností pozdější izraelské a křesťanské víry. Příběh nás proto vede k hlubší reflexi toho, co vlastně znamená hřích – nejen v biblickém vyprávění, ale i v evangelické teologii.

1. Hřích jako narušení vztahu

Evangelická teologie chápe hřích ne především jako porušení „morálního zákona“, ale jako rozbití vztahu s Bohem a bližním. V Genesis 38 to vidíme zřetelně: Juda a Onan sice možná neporušili „litery zákona“ (zákon Tóry ještě nebyl kodifikován), ale selhali ve věrnosti a odpovědnosti.

Juda klame, nechrání Támar: „Juda řekl své snaše Támar: ‚Usaď se v domě svého otce jako vdova, dokud nedospěje můj syn Šela.‘“ (Genesis 38,11)

Onan zneužívá Támar pro vlastní uspokojení, ale odmítá nést důsledky: „Ale Ónan věděl, že to potomstvo nebude patřit jemu; proto kdykoli vcházel k ženě svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby svému bratru nezplodil potomka.“ (Genesis 38,9)

Hřích tedy není primárně „špatný čin“, ale odmítnutí odpovědnosti v lásce.

„Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Římanům 12,10) „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (1. list Janův 4,8)

2. Hřích jako sobectví a odcizení

Evangelická tradice zdůrazňuje, že hřích je zahleděnost do sebe (incurvatus in se – „zakřivenost do sebe“). Tento výraz pochází od sv. Augustina a dále jej rozvinul Martin Luther. V komentáři k Listu Římanům (1515–1516) Luther píše, že hřích je, když se člověk „zakřiví do sebe“ – místo aby žil ve vztahu k Bohu a bližnímu, žije pro sebe, sám sobě ke slávě.

„všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ (Římanům 3,23) „Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.“ (Jakub 1,14)

Onanovo jednání je přesným příkladem: myslí jen na sebe a odmítá odpovědnost. Juda se odděluje od rodiny, hledá vlastní cestu, ale bez věrnosti svým povinnostem (Gn 38,1). Hřích se zde ukazuje jako odcizení: od komunity, od rodiny, od Boha.

„Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.“ (Žalm 14,3)

3. Hřích a společenské normy

Genesis 38 odhaluje relativitu lidských soudů o hříchu. Společnost by Támar odsoudila i k smrti: „Asi po třech měsících bylo Judovi oznámeno: „Tvá snacha Támar se dopustila smilstva a dokonce je již z toho smilstva těhotná.“ Juda řekl: „Vyveďte ji, ať je upálena.“ (Genesis 38,24)

Naopak Juda, který navštěvuje prostitutku, je společensky tolerován. Boží pohled je však opačný: Támar je „spravedlivější“ než Juda (Gn 38,26). To ukazuje, že hřích není to, co určí společnost, ale to, co se staví proti Boží spravedlnosti a lásce.

„Hospodin však Samuelovi řekl: „Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, jak se dívá člověk. Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem.“ (1. Samuelova 16,7)

4. Hřích a pravda

V evangelické teologii je hřích vždy spojen se sebeklamem – člověk si nechce přiznat realitu.

„Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování.“ (Přísloví 28,13)

Juda se musí postavit tváří v tvář pravdě: pečeť, šňůra a hůl jsou nezvratným důkazem jeho selhání (Gn 38,25). Teprve když je odhalen, může říci: „Ona je spravedlivější než já.“ To je okamžik, kdy hřích přestává být skrytý a člověk se otevírá milosti.

„Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (Jan 8,32)

5. Hřích a milost

Hřích nikdy nemá poslední slovo – poslední slovo má Boží milost. „A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost.“ (Římanům 5,20b)

Támar se stává součástí mesiášské linie. Juda se stává otcem Fárese, předka Krista (Mt 1,3). Hřích je reálný, ale není definitivní – Bůh dokáže psát rovné čáry i křivými prostředky. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.“ (Izajáš 55,8)

To je jádro evangelia: Kristus na kříži nese „bláznovství“ (1Kor 1,23), a právě tam se zjevuje Boží spravedlnost.

6. Hřích a náš pohled na něj

Hřích nemůžeme měřit podle lidské morálky či vnější bezúhonnosti. „Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem!“ (Jan 7,24)

Hranice hříchu není tam, kde společnost vidí skandál, ale tam, kde je odmítnuta láska a odpovědnost. „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (1. list Janův 4,8)

Příběh Támar nás učí, že hřích má kořeny v sobectví a odcizení, nikoli v samotné „formální odlišnosti“. A zároveň, že milost je větší než hřích – Bůh dokáže použít i to, co bychom my nazvali selháním, pro své dobré dílo.

„JJestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1. list Janův 1,9)

Další teologické koncepty hříchu

K výše uvedeným základním bodům můžeme připojit ještě některé důležité akcenty moderní evangelické teologie, které rozšiřují chápání hříchu. Každý z těchto konceptů přináší jiný úhel pohledu, a zároveň nám pomáhá porozumět, proč hřích není jen individuální morální selhání, ale hlubší problém dotýkající se celého lidského bytí a společnosti.

a) Hřích jako struktura a moc

Dietrich Bonhoeffer zdůrazňuje, že hřích má vždy i společenskou dimenzi. Vina má vždy také podobu společenství. Vina jednotlivce je vinou společenství a vina společenství je vinou jednotlivce. (V knize Bonhoeffer, Etika).

Bonhoeffer tím upozorňuje, že hřích se nikdy neomezuje pouze na osobní sféru. I když konkrétní provinění nese jednotlivec, působí a zakořeňuje se v celé společnosti. Nespravedlnost, útlak, korupce nebo diskriminace nejsou jen součtem jednotlivých hříchů, ale mají vlastní dynamiku. Člověk se tak ocitá uvězněný v „strukturách hříchu“, z nichž není snadné se vymanit. Tento důraz má hluboký praktický dopad: křesťan je volán nejen k osobnímu pokání, ale i k aktivnímu odporu vůči nespravedlivým systémům.

b) Hřích jako nevíra

Karl Barth ukazuje, že hřích je především otázkou důvěry: Hřích je nevíra, nedůvěra vůči věrnému Bohu. (Kirchliche Dogmatik II/1, s. 392).

Barth nechápe hřích primárně jako porušení konkrétních přikázání, ale jako postoj nedůvěry k Bohu, který se nám dává v Kristu. Když člověk nevěří Boží věrnosti a hledá oporu jinde – v moci, penězích, nebo jen ve vlastních plánech – dopouští se hříchu. Takto můžeme číst i Judovo jednání: místo aby důvěřoval, že věrnost k rodině a k Támar je cestou Božího plánu, zvolil pohodlnější a sobeckou cestu.

c) Hřích jako odcizení

Paul Tillich hřích chápe jako existenciální stav. Hřích je odcizení: od sebe sama, od druhých, od Boha. Podle Tillicha se člověk v hříchu odcizuje své pravé podstatě, lidem kolem sebe i Bohu, zdroji svého bytí. Odcizení se projevuje jako pocit vnitřní prázdnoty, osamělosti nebo úzkosti. Juda i Onan představují tento rozměr hříchu – místo aby žili ve vztahu a odpovědnosti, jednají izolovaně, pro sebe. Tillich tak zdůrazňuje, že hřích není jen čin, ale stav bytí, který potřebuje uzdravení skrze Boží přijetí. (P. Tillich, Systematická teologie).

d) Hřích jako idolatrie

Wolfhart Pannenberg připomíná, že podstatou hříchu je nahrazení Boha jinými věcmi: „Podstatou hříchu je modloslužba: že člověk vkládá svou důvěru a lásku více do stvořeného než do Stvořitele. (Wolfhart Pannenberg, Systematische Theologie II, Göttingen 1991).

Člověk se v hříchu upíná k věcem, které mu slibují jistotu – k majetku, postavení, uznání, sexualitě nebo výkonu – a zapomíná, že jediným skutečným zdrojem života je Bůh. V příběhu o Támar se idolatrie projevuje tím, že Juda i Onan dávají přednost vlastnímu prospěchu před věrností Božímu řádu. Idolatrie je tak základní formou odklonu od Boha.

e) Hřích jako odmítnutí druhého

Miroslav Volf přináší perspektivu vztahovou. Hřích je odmítnutí přijmout druhého jako sebe sama, vůle vyloučit spíše než přijmout druhého jako dar. (Miroslav Volf, Exclusion and Embrace, Nashville 1996, s. 75).

Volf chápe hřích jako akt vylučování: člověk si chrání vlastní identitu tím, že odmítá druhého. To se děje jak v mezilidských vztazích, tak i na rovině společenské či etnické. Juda vylučuje Támar ze svého rodu a tím se dopouští hříchu – neplní povinnost přijetí a ochrany. Naopak Támar, byť riskantním a provokativním způsobem, usiluje o začlenění zpět do společenství. Tento pohled nás učí, že hřích se projevuje i tam, kde odmítáme druhé lidi, kteří jsou od nás odlišní.

f) Hřích jako banalita a lhostejnost

Dorothee Sölle ukazuje, že hřích není vždy otevřenou vzpourou. Hřích není jen spektakulární vzpoura proti Bohu, ale každodenní lhostejnost, v níž nevidíme utrpení druhých. (Dorothee Sölle, Politische Theologie, Stuttgart 1971).

Sölle tím upozorňuje, že hřích se často skrývá v běžné pasivitě a nezájmu. Člověk se nepodílí na velkém zlu, ale svou nevšímavostí ho umožňuje. Judův hřích má právě tuto podobu – nechává Támar čekat, bere si, co chce, a ani se nezastaví, aby přemýšlel o důsledcích. Hřích se tak ukazuje jako „banální“, protože se rodí z obyčejné lhostejnosti, nikoli z dramatického odporu proti Bohu.

Jak to shrnout?

Tyto koncepty ukazují hřích v celé jeho šíři: jako osobní selhání, existenciální stav, systémovou nespravedlnost i každodenní lhostejnost. Evangelická teologie nám připomíná, že hřích je vždy narušením vztahů – k Bohu, k druhým, k sobě i ke společnosti. A zároveň platí, že právě tam, kde se hřích ukazuje v celé své hloubce, se může nejjasněji projevit Boží milost, která člověka obnovuje a zve zpět k pravdě a odpovědnosti.

„Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1. list Janův 1, 9)